– četla jsem si deník z Afriky. Takhle jsem začínala (s kupou trojteček…). Brácha z něj chtěl udělat komix. No, a pak z toho byl blog. Deník někde zakopu, třeba ho někdo za stovky let vykope a něco mu z toho kápne.
Před chvílí jsem seděla na terase. V jedné ruce doutník, v druhé skleničku s tvrdym. Na takovouhle sklenku jsem se v Africe těšila. Teď ji mám.
17. 11. 2008 Odpoledne jsme poslali jednoho dvanáctiletého sirotka do kurzů pro analfabety. Říkal, že chodí do CM2 (5. třída). Neuměl ale číst. Vůbec.
Mohla bych taky napsat blog jako mí blogolegové s tématem: Úřad práce. Ale posledně ty dvě hodiny v čekárně byly tak nudné, že není o čem psát.
22. 9. 2008 Od půl deváté jsme měli setkání se studenty. Vedl ho o. Aurelio. My – jako učitelský sbor jsme seděli za stoly naproti žákům.. docela sranda… Teda přišlo to vtipný asi jenom mně. Všichni jsme se tvářili děsně vážně – teda, zase asi jen já, oni vážní fakt byli… A mimochodem jsem se dozvěděla, že budu vést dobrovolný kroužek volejbalu… co se člověk nedozví…
Včera se mě známý ptal, co jsem si z Afriky přivezla. Nevim. Každému na tuhle otázku odpovím jinak. Tentokrát jsem řekla, že nevim, protože život tam byl tak odlišný, že se mi to s tím českým vůbec nespojuje. Prostě mi na mysli nevytanou hladoví černoušci, když vidím narvané regály v supermarketech. Ne. Neumím na Evropu koukat africkejma očima.
Rozhodla jsem se, že tu zůstanu. Když jsem si to poprvé řekla, věci se začly docela bouřlivě měnit. Člověk by si řekl, že se jednou rozhodne a podle toho se věci budou odvíjet, a ono to tak kupodivu není. Pak se to začlo vyvíjet zas příznivě, ale aby to nebylo tak podezřele hladké, tak zas jedna z prací nevyšla.
Ona se ta Afrika na životopisu tak hezky vyjímá… hmmm, kecy…
10. 9. 2008 Podle šipek jsem došla až na terminál 2F, odkud bych měla asi tak za dvě a půl hoďky odlétat do SAR. Ve chvilce jsou kolem mne jen černoši. Tipuju to tak na tři klany. Občas někdo přijde, přidá se do jedné skupiny a ostatní ho hlasitě vítají. Už tu sedím asi půl hodiny a furt si v hlavě opakuju, co řeknu, až mě někdo osloví, jestli nejsem Terezie a tak… stejně řeknu něco úplně jinýho…
Blog pro mě skončil jako ten pobyt v Africe. Prostě kus jinýho, cizího života. Ani nevím proč, ale nějak mě to dnes popadlo. Dřív jsem věděla komu to píšu. Četli to lidi, kterejm jsem byla líná psát maily. Dnes už to nečtou, ani to nekontrolujou. Teda aspoň doufám.
Ale mám fotky. Asi šest tisíc jich je… Nedokážu při pohledu na ně ale souvisle mluvit. Ty lidi znám! Ke každé fotce mám příběh. Pár těch fotek mi nejde načíst… Někde bych měla mít i supr video, jak kluci dělali breakdance. Než ho najdu, bude se mi přehrávat v hlavě. Paměť mám blbou, ale některé události jsou nezapomenutelné.