Stoupla jsem si vedle tribuny,
kde děti ze sirotčince na zemi hrály karty. Na hřišti hrály předskokanky matek
– dcery. Přede mnou se po chvilce začaly množit robustní ženy
v teplákových soupravách, které si postupně začaly navlékat barevné dresy.
Z nenadání za mnou zastavilo
černé auto, z něhož vystoupili dva muži v obleku. Někdo něco říkal, o
jakémsi ministrovi, který měl přijet. Když mě ten důležitější míjel, kývla jsem
na něj hlavou. Pánové se podávajíc všem ruce sunuli k tribuně.
Prošel kolem mě pan starosta,
postarší pán. Podali jsme si ruce. Zeptal se mě, zda si nechci sednout na
tribunu, že je tam ještě jedna volná židle. Bylo to milé. Navíc jsem si
s sebou na fotbalové utkání poprvé vzala foťák. Odtamtud se budou dobře
dělat fotky. A tak jsem ho následovala.
Vystoupali jsme po schodech a já
si všimla, že volné židle jsou jen v první řadě. He… Židlí tam bylo celkem
pět – jedna pro pana starostu, jedna pro pana ministra, jedna pro jakousi dámu
(o které jsem si zprvu myslela, že je to paní ministryně), jedna židle pro mě a
poslední pro pána v pruhovaném obleku, který doprovázel pana ministra.
Ale nakonec proč ne, řikala jsem
si. Jsi tu posledních pár dnů, tak si to jako běloška užij.
Dcery dohrály a matky se začaly
rovnat do řady. Když se vyrovnaly, pan ministr vstal a vyzval nás
k sestupu z tribuny. Potřásli jsme ruce všem hráčkám, madam, co
seděla na tribuně vedle mě, vykopla míč a my se v poklidu vrátili na
místa.
Bylo to trochu rychlé. Najednou
se objevit na pódiu před stovkami diváků vedle lidí, které neznám. Nepřišlo mi
vhodné se začít ptát, co že jsou zač, navíc mi došlo, že vůbec nevim, jak se
v takové společnosti chovat. A tak jsem se usmívala…
Matky to rozjely. Byla to
neuvěřitelná hra. Jediné, čím jsem si až do konce utkání nebyla jistá bylo to,
zda jsou ty ztěžka se pohybující ženy tak vtipné nebo zda opravdu nemají soudnost.
Míč letěl a ony se k němu pomalu blížily. I ten pomalý pohyb jim evidentně
dělal potíže. Když do sebe dvě narazily, obě změnily směr běhu – taková energie
v nich byla. Občas srážku neustály a tak se každou chvíli válely na zemi.
Diváci řvali smíchy – ženy, muži, děti.
Mě vlastně strašně nebaví koukat
se na fotbal. Nejsem schopná déle než půl minuty sledovat míč. Vždycky se
zakoukám na někoho, nad něčím začnu přemýšlet. Tohle byl ale unikátní zážitek.
Ani jsem se nerozkoukala a ženy
se klidily z hřiště. Poločas. Během přestávky si oba týmy posedaly na zem,
aby si mohly v klidu rozebrat taktiku. No, v klidu to moc nebylo. Na
hřiště se nahrnula polovina diváků a tak zaplnila celý terén. Vojáci, kteří se
snažili šviháním pásků kolem sebe vydobýt alespoň trochu prostoru, moc úspěšní
nebyli.
Po chvilce se zase začalo hrát.
Matky ve žlutém daly druhý gól, a tak vyhrály celý zápas.
Došlo i na jedno malé zranění.
Jedna z matek si při pádu zranila ruku. Krev ale netekla.
Když dohrály a seřadily se pod
tribunou, my – vyvolení zase sestoupili zpátky na zem. Rozdávaly se ceny.
Zvítězivší dcery dostaly obálku s 20 000 CFA (800 Kč). Pak následovalo
oceňování matek. Nečekaně, i když já už asi čekala všechno, došlo i na mě.
Podali mi jakousi obálku, ukázali na jednu z žen a prej ať jí to dám. Tak
jsem jí to dala.
Tím ale zábava neskončila.
Následoval drink na vojenské základně. První várka se nasáčkovala do auta. Bylo
nás v něm sedm. Snad krom mě byli všichni poměrně slušně zavalití.
Zapomněla jsem zmínit, že během
toho, jak jsem se postupně začala dozvídat, co se to děje, jsem bystře
pochopila, že nejde o pana ministra, ale o pana poslance. Ale to je fuk…
Dorazili jsme na základnu,
nechali seskupit pár laviček a objednali pití. Byla jsem trochu nervózní,
protože čas večeře podávané na misii se neúprosně blížil a já netušila, jak se
dostanu zpět. Naštěstí si toho byli pánové vědomí, a tak se mě zeptali
v kolik kde potřebuji být. Po chvilce jsem se tedy s pár dalšími
zvedla, rozloučila a směřovala k východu. Pan poslanec se zvedl a kousek
nás doprovodil. Podali jsme si ruce a chvilku se bavili. V momentě, kdy se
mě zeptal na číslo, jsem pochopila, že jsem to s tím odpoledním úsměvem
asi přehnala. Naštěstí si číslo stále nepamatuju, ale co – uvidíme se za necelé
tři týdny v letadle směr Paříž.