Na tohle jsem se těšila už od cesty do Afriky – na to, jak budu sedět v letadle letícím zpět. Ne, že by se mi do Afriky nechtělo, ale byla jsem na sebe zvědavá. Nejen na sebe, ale tak nějak vůbec – co se bude v letadle pouštět za filmy nebo třeba, že si v letadle koupím emenemsky.
Na ty jsem se fakt těšila už od října. Něco mi teď ale říká, že mě chuť ze zvláštního důvodu, až na to dojde, přejde.
Bangui popáté. Při mé ranní cestě za internetem jsem minula žebráka. Vedle sebe na zemi měl to málo, co vlastnil – rohož, žabky a kšiltovku s nápisem LUCK. Tak ty jsi, kamaráde, LUCK moc neměl.
Tohle bylo ale vůbec zajímavé… Vidět lidi, kteří nic, ale nic nemají. Jeden kolem mě prošel jen v kraťasech vytažených až do podpaží. Překvapilo mě, že šel vzpříma. Hlavu vzhůru.
Dalšího jsem viděla z auta. Měl na sobě modrý igelitový pytel na odpadky s vyřízlými dírami na ruce.
Ani ty žabky za pár neměli. Jen se tak bosky procházeli po rozbitých silnicích hlavního města země, která v letošním ekonomicko-politicko-sociálním žebříčku pro státy afrického kontinentu skončila předposlední.
Už na mě nebudou na ulici zírat a mlaskat, už nebudu jen pro mou barvu kůže něco víc než ostatní.
Za tři měsíce mi zavolá kamarád z Bangui a zeptá se mě, jak jsem se rozhodla. Nabídl mi práci. Tak uvidíme, jak dlouho v Evropě vydržím.
Už to někdo kdysi do diskuze psal – tato země potřebuje, aby o ní lidé věděli. Často jsme se v SAR bavili o stejné zkušenosti nás všech. Když jsme před někým řekli, že pracujeme ve Středoafrické republice, zpravidla následovala reakce: "No jo, ale v jakém státě? Jak se předtím jmenoval?"
Neznámý stát, bez úspěchu, bez ropy, bez genocid…
Díky, že vy jste se o SAR zajímali.
A tím bych to asi prozatím ukončila…