Uklízelo se, zase pátek. Musíme nad nimi stát, jinak jsou děti pořád v sobě. Tehdy to nebylo jiné. Už ani nevím proč jsem si na to dnes vzpomněla.
Děti byly rozdělené do skupinek. Některé zametaly ve třídách, některé na dvoře, jiné pumpovaly vodu, další ji nosily, tři kluci jezdili s kolečkem pro odpadky, které házeli vedle cesty. Někteří také pracovali za třídami. Žáci si zvykli házet odpadky z oken – odřezky tužek, zbytky žiletek, kterými škrábají lavice, obaly od bonbónů, šlupky a tak. No a pak je na nás, abychom to po nich uklidili.
Malé holky větvičkou shrabovaly listí v rohu pozemku. Byla mezi nimi taky Princia s Grazianou – dvě asi osmileté holčičky.
Někomu jsem se zrovna věnovala, tak jsem těch sto dalších dětí, co se motaly kolem, neměla pořád na mušce, ač by to bezpečnější.
Najednou jsem si všimla Gibsona s Marlinem. Křičeli po sobě. Bylo to ale něco jiného než ty malé každominutové šarvátky. Jeden na druhého řval, že ho zbije. Pak si role vyměnili. V očích měli nenávist. Většinou se jen tak provokujou, bylo to divné.
Těsně, než se do sebe oba pustili, se na místě objevili vychovatelé. Rozdělili jsme je do dvou pracovních skupinek. Já jsem šla s Marlinem. Radši jsem ho chtěla hlídat. Celý se klepal vzteky, oči mu těkaly ze strany na stranu a ne a ne se uklidnit. Doprovázeli jsme kluky s kolečkem.
Stále opakoval, že Gibsona zbije. Že to schytá. Že když ne teď, tak po programu, že si na něj počká.
Zkoušela jsem se s nim bavit, ale nevnímal mě. Po chvíli, když jsme si sedli na kus dřeva s ostatními dětmi, jsem to z něj vypáčila. (Připadala jsem si tim postojem trapně – takovýto: „Pojď na slovíčko, potřebuju si s tebou promluvit…“ Ale co se dalo dělat, to už je holt úděl vychovatelů.)
Princia s Grazianou, ty dvě holčičky, měly jakousi neshodu. Hádaly se, pošťuchovaly. Pak se tam objevil Gibson, Grazianin bratr, a začal sestřičku hájit. Netrvalo dlouho a objevil se tam i Marlin – Princiin bratr. A tak se hádka přenesla na starší bratry.
Hájili své sestry. Bránili je. Holkám bylo kolem osmi, klukům kolem dvanácti – takový ten nejlepší věk na ty nejostřejší sourozenecké střety končící většinou prolitím krve či slz.
Byl jsem na ně hrdá.
Rodinné vztahy jsou tu takové pochybné. Tedy pochybné z mého evropského pohledu… Nedávno jsem se ale o způsobu výchovy dětí bavila i s jedním místním klukem. Tak nějak jsme se oba pozastavili nad tím, že tady pokud dítě něco provede, tak ho může potrestat v podstatě kdokoli z celé čtvrti. A rodiče nic neřeknou. Vlastně každý, kdo je starší, na něj může vztáhnout ruku.
Možná proto bylo milé vidět malé kluky, které byli připraveni bít se o své mladší sestry.
No nakonec se přeci jen neporvali. Nějak jsem jim to rozmluvila. Myslim, že jsem jim začala vyhrožovat, že s nimi už nebudu hrát pexeso nebo co…
Kdybych se snad tímto příběhem někomu nezavděčila, tak mám v záloze ještě jednu neméně veselou aktualitu.
S příchodem období dešťů se nám tu rozmnožila havěť.
Asi před měsícem jsme přišli o jednoho ze psů. Já tu nebyla, ale vyprávěli mi, že ho pravděpodobně uštknul had, který se jednou večer objevil na misii a kterého nestihli utlouci holí. Zraněný se pak odplazil pronásledován právě oním nebožtíkem, který se ráno již neprobudil.
Pak jsem také poprvé viděla štíra. Furt mi o nich vyprávěli, ale jaksi jsem neměla štěstí. Štěstí… Někdo ho našel večer před dveřmi do svého pokoje. Další večer ho (jiného) našel před dveřmi kdosi další z misie. Já zatím čekám…
Mé předposlední bezprostřední setkání s hadem bylo taky vtipné. Odnášela jsem ze stolu nádobí do kuchyně, scházím po třech schodech, chci došlápnout na zem, když tu náhle koukám, že tam, kam zamýšlím šlápnout, leží had. Měl asi čtyřicet čísel. Tak jsem šlápla vedle (tohle až budu vyprávět vnoučatům, jak jsem v Africe překračovala hady…), nenápadně jsem upozornila ostatní a pokračovala jsem dál. Po pravdě mě docela udivilo, že se mu nepodařilo vyvést mě z míry. Pak ho umlátili klackem.
Ten poslední, to bylo včera ráno. Měl to už za sebou. Zabili ho v noci pár metrů od mého baráku, kde jsem tou dobou klidně spala. Tenhle metrový had, přehozený přes zábradlí u zvonu, mě vyvedl z naivního klidu. Každý mi neustále říkal (nebo jsem si to možná neustále říkala jen já…), že se mě hadi bojí víc než já jich. He. To úrčitě. Tenhleten borec si na nočního hlídače počkal za šutrem a pak na něj zákeřně vystartoval. Šel mu po noze. Naštěstí měl hlídač pevné boty, přes které se had nedostal. Já si vždycky večer suverénně nazuju cvičky – jakože přezuju žabky, a říkám si, že je to bezpečnější…
No a poslední příběh, který se pravděpodobně ještě nějak vyklube, se týká hada, o kterém padla řeč dnes při obědě. Prý ho jeden z hlídačů zahlédl v hromadě dřeva. Tam, kudy každý den projdu tak dvanáctkrát. Prý je docela velký a docela černý.
Jako řikám si, že procházky zahradou po šesté, kdy se stmívá, budou ještě zajímavé.