Reklama
 
Blog | Terezie Böhmová

Velká událost

Věděla jsem, že by se na něm jindy neprojel. 

Dva z bratří přijeli do sirotčince na malých horských kolech. Jeden to své zaparkoval vedle brány a šel rovnou za dětmi. Velcí kluci se kolem kola seběhli a začli ho obdivovat. Ti troufalejší se dokonce dotkli řidítek a předvedli před kamarády, jakože řídí. Stála jsem nad nimi na schůdku.

"Umíš na něm jezdit?" zeptala jsem se Marlina.

"Jo," odpověděl mi sebejistě. 

Reklama

"Tak mi to ukaž," hecovala jsem ho. 

"Fakt můžu?" zeptal se nevěřícně.

"Jasně."

Marlin vzal kolo a vyjel s ním před bránu. Byl to jeden z posledních dnů. Někdy na konci května. Ti bratři tam byli poslední den, tak se loučili s dětmi, s kterými trávili volná odpoledne. 

Pak se ozval ze sirotčince nějaký jekot: "Kdo ti to kolo půjčil?" ozval se některý z vychovatelů.

"Já," řekla jsem suverénně.

"Jo, tak to jo…" začal couvat.

Jako by si ti malí kluci někdy dovolili něco bez dovolení…

Věděla jsem, že by se na něm Marlin jindy neprojel. Marlin je sirotek, má mladší sestru, která má AIDS. O oba se stará jejich dědeček. Kolo stojí v přepočtu něco kolem tisícovky, takoví lidé, ale na kolo nikdy neušetří. 

"Projeď se na něm," pobídla jsem ho.

A tak Marlin odjel.

Sjel po příjezdové cestě až k hlavní, kde odbočil směrem k centru města. Zahlédla jsem jeho žlutý dres, pak se mi ztratil za mangovníky.

Mezitím se před bránou seběhly děti a koukaly po Marlinovi. Nahnala jsem je zpátky, ale byla jsem trochu nervózní. Nevěděla jsem nakolik bral vážně mé pobídnutí. Na oko jsem se tvářila jakože v pohodě, neustále jsem se ale koukala, kde se s kolem vynoří. Furt nic.

Asi po pěti minutách jsem ho zahlédla. Makal do kopce zpátky k nám. Jak se blížil, viděla jsem jeho úsměv na tváři. Vrátil kolo a hrozně mi děkoval. Vyprávěl, že dojel až na fotbalové hřiště, tam se otočil a jel zpět. 

 

Zahlédla jsem ho teď náhodou na nějaké fotce a vzpomněla jsem si na tuhle příhodu. Asi to nebyla velká událost jen pro něj. Asi i pro mne.

 

Než jsem odjela, chodily mi děti pod okno, aby se se mnou rozloučily. Většinou ale po mně chtěly nějaké dárky na rozloučenou. Přišel i Marlin s dědečkem. Nic nechtěli. Jen se přišli rozloučit. Dědeček mi ještě řekl, že se Princia nemohla přijít rozloučit, protože jí bylo špatně. Plakala, prý je jí to strašně líto.