Reklama
 
Blog | Terezie Böhmová

Přinášíme mír.

Tak to mě rozesmál. Řekl mi to asi týden po mém příjezdu, ještě nic jsem o nich nevěděla, ale už jen fakt, že vám tohle řekne voják, obyčejně po zuby ozbrojený, je úsměvný. Asi i teď bych se smála. Ale už se jich radši neptám. »»»

Asi i teď bych se smála. Ale už se jich radši neptám.

Včera večer se zase střílelo. Dvakrát. Po dlouhé době. Asi dva měsíce jsem ten zvuk neslyšela. Nechyběl mi. Během období sucha, které pomalu končí, tu letělo něco jiného. Po tři nejsušší týdny jsme se každý večer z terasy koukali na hořící střechu. Sláma hoří dobře, to asi není třeba psát. Obrovský oheň, který po chvíli, když sláma dohoří, opadne. Nevím, co je lepší – zda koukat na hořící střechy či poslouchat výstřely.

Jednou se tu prý vybíraly zbraně. Z pěti tisíc bylo odevzdáno jen 250. Proč jen tak málo? Protože se lidé bojí. A ten kdo by je měl chránit, ti, kteří jsou za bezpečnost placeni…

Reklama

FOMUC (mezinárodní síla pro Středoafrickou republiku), vojáci ze států CEMAC – unie států střední Afriky (Kamerun, SAR, Čad, Rovníková Guinea, Gabon, Kongo) mají v Bozoum základnu.

Mně osobně se jejich přítomnost netýká. Snad jen… přibližně dvakrát do týdne se nedaleko mého baráku v pět ráno proběhnou. Mají asi rozcvičku. To by mi bylo celkem jedno, ale… Řvou do toho ty své pokřiky. Napadlo mě, že je na ně asi docela vtipný pohled. Z postele mě v tuto noční hodin ale ještě nedostali.

Nedávno mi jeden kamarád z hlavního města říkal, že vůbec nechápe, co tu ti vojáci dělají. Za těch sedm měsíců, co je sleduji, se jich tu vyměnilo mnoho. Po několika měsících se vždy vystřídají.

První byli Kamerunci. Byli od místních lehko rozeznatelní. Měli větší ramena. A co tu dělali? Hráli dobře basketbal. 

Další, kteří se mi vryli do paměti, byli vojáci z Čadu. Prý každou noc vysedávali po hospodách. To vím jen z doslechu, protože já v té době ještě do hospod tolik nechodila. To až teď… Kecám. Byli tu přes Vánoce. Na Nový rok o půlnoci začali střílet radostí. Ostré.

Pak tu byli jednou Konžané. Na ty si nic nepamatuju. 

Potom znovu Kamerunci. S těma jsem se vídala ve městě. Hráli na hřišti fotbal. Dobře, o tom žádná, ale zdalipak se sem z dalekého Kamerunu přejeli bavit…

Není to dlouho a vystřídali je Konžané. Během výměny jsem tu nebyla. Když jsem přijela, první den, co jsem pracovala v sirotčinci, se mi jeden z vychovatelů svěřil.

„Byla tma, asi půl deváté večer. Vojáci vracející se na základnu mi nabourali v plné rychlosti do baráku. Naštěstí děti nebyly doma, obvykle si přesně tam hrají. Manželka byla v baráku, nic se jí nestalo. Málem srazili jednu ženu s dítětem, co se vracela domů. Vojáci nám zaplatili, co zničili, a poprosili nás, abychom si na ně nestěžovali u velitelů, prý by měli velké problémy…“

„Velké problémy, co je komu do toho,“ řekla jsem, „jen ať je mají. To se vraceli z hospody?“

„Asi, ale opilí nebyli. Byli zhulení. Tohle jsou prostě Konžané.“

„Přinášíme mír,“ vzpomněla jsem si… Hmm, zajímavé…