Reklama
 
Blog | Terezie Böhmová

Né, do domu nevlezou

Přibližně takhle přicházím o veškeré iluze o hadech, kterými jsem se v životě chlácholila. Radši bych psala o dětech.

Když jsme se na základce koukali na dokumenty o hadech, pavoucích a podobnejch obludách, vždy když jsem si pak sedala do lavice, zkontrolovala jsem veškeré místa, kam by se had či jiné zvíře mohlo schovat. Nevim, kolik mi mohlo být. Teď už ale vím, že to nebylo až tak z cesty.

Vzpomínám si, jak mi na začátku mého pobytu kdosi místní radil, že abych pořádně pochopila život, který tu lidé vedou, měla bych se párkrát vyspat v těch jejich chatrčích. Vysvětlila jsem, že tvrdá zem mi nevadí, bez elektřiny a bez vody také vydržím. Problém jsou ty malé bestie. „Né, do domu nevlezou…“ mi na to odpověděl.

Předevčírem mi Benicia, jedna dvanáctiletá holčička ze sirotčince, vyprávěla, co se jí přihodilo v noci. Spala v hliněném domku u své babičky, když tu náhle jí cosi přistálo na zádech. Ono cosi nebylo nic jiného než had. Pravděpodobně vylezl až na střechu, podlezl pod slámou a pak prostě spadl. Zabili ho. Byl docela velkej. Benicia mi jen ukázala, že byl tlustej jak její zápěstí. S takovým průměrem mohl mít tak metr do délky. Byla na můj vkus až příliš klidná. Já bych asi pár let nezamhouřila oka.

Reklama

Včera jsem před dveřmi do pokoje našla šutr. Vzhledem k tomu, že vchod do mého pokoje ústí z malé terásky v prvním patře tři a půl metru nad zemí, ohraničené zděným zábradlím a vzdálené od dvoumetrového plotu asi deset metrů, jsem si jeho přítomnost nedokázala racionálně vysvětlit. Neřešila jsem to. Při obědě jsme se nebavili o ničem jiném než o hadech.

„Co je s tím hadem, co byl pod dřevem?“ zeptala jsem se.

„Neboj, ten už utekl, trochu jsme tam uklidili. Ale teď je jeden dole, před barákem. On to možná bude ten samý,“ uklidnil mě jeden z misionářů.

Hada zahlédly děti a tak po něm začaly házet kameny. Takhle se to normálně dělá. Tím se tedy vysvětlila přítomnost šutru přede dveřmi. Ale stejně si to prakticky neumim představit. Já jsem dost šikovná, o tom není pochyb. Nicméně si jsem jistá, že bych se tam ze vzdálenosti deseti metrů v životě netrefila…

Takže teď je kdesi před mým barákem. Zahrada je zarostlá a já se donekonečna ptám, proč už jeden z těch flákačů, co si říkaj hlídači a celý den pojídají manga, neposeká trávu. „Stejně to moc nepomůže,“ dostalo se mi odpovědi. Hm…

A můžu pokračovat…

Dneska mi jeden z hlídačů, když na zahradě trhal tyčí manga, vyprávěl, že nedávno po tom stromě lezl a najednou kouká, že na větvi leží had. Tak slezl a sejmul ho dřevěnou tyčí.

To mi taky někdo vyprávěl, že na jedné misii v Baoru se objevila mamba černá přímo v kuchyni.

Radši píšu o dětech než o hadech.