Nikdy jsem moc nepochopila, o co Bonifacovi jde. Snažila jsem se. Docela mě to štvalo. Měla jsem už na něj vymyšlených pár teorií, nikdy jsem asi ale nebyla zcela jistá.
Pokaždé se mi ho ale nějak podařilo rozmluvit. Udělalo mi to pokaždé radost, i když jsem mu vůbec nerozuměla…
Tentokrát jsem ale byla unavená. Už to trvalo dlouho. Asi dva týdny si mě nevšímal. Tedy nevšímal… Naprosto ignoroval všechno, co jsem po dětech chtěla. Když jsem na něj mluvila, koukal se na mě. Klidně i do očí, ale jako by byl mimo. Občas na mě začal mluvit v sangu. Mluvil na mě, věděl, že mu nerozumim. V podstatě mluvil na své kamarády. Že by se chtěl před nimi předvádět? Ne, to nesedělo… Nezbývalo mi tedy nic jiného, než vyjít ze třídy a zavolat jiného vychovatele. Ne, s tímhle jsem si prostě neuměla poradit.
Tak jsem je zase zavolala. Přišli do třídy, vynadali mu a on měl v očích ten samý nezájem. Ničím své chování nevysvětloval, nic neřekl. Já také ne.
Pak jsme četli. Zase dělal blbosti. Nechtěla jsem ho v tom podporovat a asi jsem mu potřebovala ukázat, ať si se mnou nehraje, že jsem to pořád já, kdo to tu řídí.
Po hodině šly děti na hřiště hrát. Než se shromáždily u brány, honily se po celém areálu. Šla jsem zamknout třídu, když jsem si všimla dvou kluků schovaných za dveřmi. Abdula jsem poslala ven. Boniface na mě jen tak koukal.
„Proč to děláš?“ využila jsem toho. Když nebude chtít odpovídat, odejde. Třeba ale promluví, když tu nikdo jiný není.
Promluvil.
„Vy odjedete domů?“
„Jo.“ Nechce se mi těm dětem lhát. Je to těžké pro ně i pro mě, ale je to prostě pravda.
„Vrátíte se?“
„Asi ne…“ Nelhala jsem, nevím to.
„Můžu jet s vámi?“
„Ne, Bonifaci, pojedu sama…“ Čas od času se mě na to ptal. Děti už mi ostatně začaly dělat seznamy, kdo se mnou všechno odjede k nám. Je těžké takhle bezcitně říct sirotkům: Ne. Navíc, když moc nevím z jakého popudu je to napadá. Řekla bych, že neví, jak život vypadá u nás. Neměli nikde šanci to zjistit. „Máš tu své kamarády, kterým bys chyběl…“ odpovídám jim vždycky.
Ještě chvilku jsme si povídali.
Pak položil hlavu na lavici. Začal brečet.
Boniface – ten v těch zelenejch trenkách blíž k míči
Asi jsem cynik. Ne.. Řekla bych spíš, že si ty věci uvědomuji jen trochu se zpožděním. Možná na štěstí pro mě. Stačí, že ty děti musim utěšovat. Ještě aby musely ony utěšovat mě.
Emeli mi včera řekla, že odjet nemůžu, že v roce 2010 bude mít křest a že chtěla, abych se stala její kmotrou.