Půl čtvrté pryč a já uslyšela
volání. Popadla jsem věci, co jsem si připravila na stůl a seběhla jsem ze
schodů. Dala jsem oběma malý pytlík s hopíkem a lízátkem navrch.
Poděkovali mi, ale dovnitř se podívali, až když jsem se vzdálila. Běžela jsem
totiž zpátky do pokoje pro foťák a pro druhou panenku. Hermanovi se ta pro
Princiu strašně líbila, tak mi při té příležitosti prozradil, že má taky mladší
sestru v sirotčinci.
Neměla jsem co dělat, tak jsem
klukům slíbila, že je doprovodím domů. Nejdřív jsme šli k Marlinovi.
Říkal, že bydlí kousek ode mne. Možná si myslel, že kdyby mi řekl rovnou, že
bydlí na druhém konci města, že bych se na ně vykašlala.
Cestou jsme se jen tak bavili.
Říkali mi, že nechtěj, abych odjela, že budou brečet… Což o to, mne veškeré
dojáky nechávají naprosto klidnou, tyhle rozhovory ale poslední dobou snášim
těžce…
„Slečinko,“ volal na mě nějakej
týpek, „potřebuju s tebou něco pořešit…“
Marlin s Hermanem se za něj
styděli. „Lidi z Bozoum se děsně navotravujou…“ řekli mi.
Když jsme přišli
k Marlinovi, Princia seděla na dvoře u ohýnku a míchala cosi
v kastrolu. Kolem na hliněné zemi se sušilo prádlo.
Z jednoho ze čtyř
domků vyšel postarší pán a mířil ke mně, aby mi podal ruku. Z dalších
domků se vynořila kupa dětí a jedno křeslo, prý abych se posadila. S díky
jsem židli odmítla, protože jsme před sebou měli ještě kus cesty. Marlin za
mnou ještě zaběhl, řekl mi, že už zůstane doma, ještě jednou poděkoval a podal
mi ruku. „V pondělí na viděnou,“ řekl a my se vzdálili.
Již předtím se k naší
skupince přidal Chancelin, další ze sirotků. Moc s těmihle třemi kluky
mimo sirotčinec nejsem, ale mám je strašně ráda. Jsou sympatičtí, vtipní,
zábavní… Často je vidím, jak se s někým perou. Nikdy jim ale moc nemůžu
vynadat, protože oni se skoro vždy bijí za správnou věc.
Když jsme přišli k Hermanovi
domů, jeho sestra Pulcherie tam nebyla, prý ráno odešla pracovat na pole.
Panenka začala kolovat mezi všemi, kdo se seběhli před Hermanovým domem. Když
jsem odcházela a Herman za mnou přiběhl, aby ještě jednou poděkoval a rozloučil
se, měl sestřinu panenku v ruce.
Cestou jsme minuli Derica,
Armanda, Feliciu a Marose – další sirotky.
Vzpomněla jsem si, že jsem přesně
stejnou cestou šla asi před osmi měsíci. Ze všech dveří na mě volali:
„Mundžu!“, jak se tu volá na bělochy. Tentokrát mě oslovovali jménem. Bylo to
takové… Milé.
Po pár minutách jsme dorazili
k Chancelinovu domu a rovnou ho obešli zezadu. Na křesílku s nohama
nahoře seděl postarší pán. Asi jsem ho svým zjevením tak vystrašila, že ty nohy
zapomněl sundat. První jeho reakce bylo vynadání Chancelinovi, že ještě
nevynesl křeslo, abych si mohla sednout. Neznal mě. Ne, že bych si to brala
osobně, ale tady snad každý ví, že jakási běloška pracuje v sirotčinci.
Asi se na to, co se v sirotčinci děje, Chancelina nikdy nezeptal. A tak
jsme se chvilku bavili. Ač jeho kostkovaná bekovka značila jakousi kulturní
vyspělost, francouzsky podle mého neuměl ani slovo. Bavili jsme se proto
v sangu. Vyprávěl mi to, co snad už všichni sirotčí „rodiče“,
s kterými jsem se kdy dala do řeči. Chancelinovi rodiče zemřeli, tak se ho
ujal. Jeho bratra Maikena si k sobě vzala jeho teta.
A takhle jsem se dozvěděla, že má
Chancelin bratra. Maikena znám, jen jsem si ty jejich stejné úsměvy nikdy
nespojila. Jsou dva roky od sebe. Je to zvláštní, když je takhle rozdělí.
Představila jsem si, jak by si nás šest sourozenců mezi sebe někdo dělil… a tak
jsem se rozloučila.
Když jsme barák obešli zpět
k hlavní cestě, Maiken stál nedaleko. Poprosila jsem Chancelina, aby ho
zavolal, že bych si je chtěla společně vyfotit. Nechtěl, což mě trochu
překvapilo. Ale stejně ho zavolal.
milej úsměv a hezkou francouzštinu. Jednou za mnou v sirotčinci přiběhl,
aby se pochlubil, že měl nejlepší písemku ze třídy. Dneska řekl nějaké holce,
co se dětí ptala, zda umím sango, že ho umím moc hezky. Takovej malej
gentleman.
Pár metrů za tržištěm seděly dvě
ženy prodávající makaly – smažené koblihy bez náplně. Jednu za korunu. Měla
jsem zrovna v kapse na čtyři, tak jsem je Chancelinovi podala.
Pokračovali
jsme směrem k jedné ze státních základních škol, kam chodí Chancelin,
Abdul, Gibson a Boniface. Kluci před budovami pořádali poslední zápas fotbalového
šampionátu. Nikdy jsem nikoho neviděla hrát s takovým nasazením jako ty
malé dvanáctileté kluky.
Chancelin mi ukázal svou třídu. Byla otevřená. Sedl si
do lavice, kde obvykle sedí. O to samé jsem poprosila i Abdula, který
s ním, ač je o tři roky starší, chodí do třídy.
Ve třídě jich je přes sto
padesát. V lavici jsou po šesti, řekli mi. Napadlo mě, že bych se tu mohla
stavit ještě během vyučování, abych si je vyfotila. Po pravdě mi ale stačil
pohled na tu malou prázdnou třídu plnou dřevěných lavic.
Bylo půl šesté, zamířila jsem
pomalu domů. Chancelinovi jsem cestou taky slíbila hopík, tak si pro něj šel.
V pokoji jsem mu ještě nadepisovala plátěný pytlík jménem. Stejný jsem pak
nadepsala pro Maikena. Když jsem vycházela na terasu zahlédla jsem před branou
nějaké dvě holčičky. Volaly na mě, že by chtěly křídy. Když jsem se pro ně
vracela do pokoje, Chancelin se na mě podíval. Vzala jsem i dvě pro něho a dvě
pro Maikena. Když jsme šli po verandě, děkoval mi. „Ať ti Bůh žehná,“ řekl mi.
Tím mě dostal. Stejně jako před
pár dny Armand, jeden z žáků sedmé třídy. Řekl mi, že mám dobré srdce.
Zkoušela jsem si představit, jak bych tohle jako kluk řekla ve třinácti letech
své učitelce… No, asi ne, že…
To já bych jim měla poděkovat,
vždyť oni mě tohle všechno naučili…