Máma se mě včera ptala, co mi chybí. Byla by schopná mi hned poslat balíček palačinek, kdybych si o něj řekla. „Pokec, nějak rozhovor o něčem nebo o ničem, to je fuk,“ jsem jí odpověděla.
Dneska jsem přišla na to, co mi chybělo. Ano, zase v minulém čase… S někým se pohádat. To je takový můj způsob výměny názorů. Už jsem několikrát skoro začala, ale nakonec jsem byla buď líná, unavená anebo jsem zkrátka měla strach z hádky v cizím jazyce. Něčemu neporozumím, nebudu vědět, jak se něco řekne a bude z toho akorát trapas. No, dneska to šlo samo…
Vlastně to bylo zase kvůli tomu trestání dětí. Už několikrát se řeklo, že se děti nebijí. Ona teorie je pěkná, ale když nad vychovateli nikdo nestojí a nehlídá je, tak jednají, jak chtějí. Už to trvalo dlouho. Původně děti bili jen proutkama, co našli na zemi. Pak si přinesli staré kabely s vypreparovaným drátem. Já se od nich distancovala, ale nikdy jsem nic neřekla. Bála jsem se, že by mi řekli, ať to teda za ně vyřešim sama, když jsem tak chytrá. A co bych dělala se svou jazykovou bariérou. Jakou jinou alternativu, kterou by ty děti akceptovaly, jsem jim mohla nabídnout?
Dneska se v sirotčinci zase uklízelo. Stihli jsme to poměrně rychle, takže poslední asi hodinu a půl nebylo co dělat. Já stála s pár dětma u starších kluků, kteří vyráběli kožené sandály. Občas jsem vyhnala malé děti, co si hrály poblíž skoro vyhaslého ohniště. Najednou jsem uslyšela nějaký hluk u brány. Koukla jsem se tam. Jedna z vychovatelek zrovna bila děti, které utekly ven. Otočila jsem se na děti, které stály poblíž a polohlasem jsem jim řekla, že děti se nebijí. Nikdy. Těžko to mohly pochopit, těžko oni pochopí, že se navzájem nemají bít, když jim jdou za příklad takovéhle vychovatelky.
Najednou se to nějak rozjelo. Vychovatelé začali nahánět děti z venku a každého mrskli kabelem. Děti si utíraly slzy a utíkaly před nimi. Pak je vychovatelé nahnali do jedné ze tříd. Byli jsme unavení. „Tak už je rozpustíme, ne? Stejně tu nemáme co na práci…“ řekl mi jeden z vychovatelů. Zvláštní… Občas se mě takhle na něco ptají, ač jsou o mnoho let starší než já, jakoby potřebovali svolení nějakého bělocha. Teď nebo nikdy, řekla jsem si. „Jo, je lepší je pustit domů, než je bít…“ odpověděla jsem jim, kráčejíc do třídy za dětmi.
Až ve třídě jsem se dozvěděla, proč děti bili. Utekly, protože neměly co dělat, ven, kde sbíraly ze země manga. Problém byl v tom, že manga, která jsou dlouho na zemi se nesmí jíst, už nejsou dobrá, je v nich spousta hmyzu a tak. Navíc děti byly v místech, kde je hodně hadů. Vychovatelé se o ně báli, o tom nepochybuju, nicméně nejsem přesvědčená o tom, že jejich lásku vyjádřenou kabelem pochopily.
Začli jsme se bavit před dětmi, blbé, ale nebylo zbytí. Začali se hájit. Prej, když se to dětem jen vysvětlí, že nic nepochopí. „Jsou to holt děti, těm se věci musí opakovat mockrát…“ Náš hovor pokračoval a nakonec pochopili, že to, co mi vadilo, byly opravdu jen ty rány. Oni si mysleli, že jsem souhlasila s tím, že se děti šly procházet mezi hadí nory…
„A vy myslíte, že je správné bít děti?“ zeptala jsem se.
„Ne.“
„Oni nemají rodiče, které by je vychovávali, v tomhle případě výchova záleží na nás. Tak jak my jednáme s nimi, tak oni budou jednat se svými dětmi…“ přišlo mi, že neříkám nic světoborného, ale evidentně to slyšeli poprvé. „Proč se ty děti mezi sebou řežou? Protože my jim dáváme příklad…“
Uf. Konečně jsem to ze sebe dostala. A docela i logicky jsem to odůvodnila. Teď jen, aby mě s tím nevyhnali. Ale to je vlastně buřt. Aspoň mám teď čisté svědomí, že jsem na ně zas jen tak blbě nekoukala…
Vyšli jsme ven ze třídy.
„Víte,“ začal na mě jeden z vychovatelů, „nějak to z nás vylítlo. Prostě jsme se rozlobili…“
„Jasně, ale my jsme ti dospělí, kteří se musí snažit zanechat chladnou hlavu a jednat rozumně,“ řekla jsem jim.
„Příště se budem snažit. A ještě jsem se chtěl zeptat, co teda bude teď následovat. Jestli to takhle zůstane…“
Aha, chápu. Dostali strach, že to řeknu na misii, že bijí děti. Ve třídě mi argumentovali tím, že jim prý otec Aurelio dovolil tělesné tresty, ale jen maximálně jednou dvakrát do roka a že je pak u něj musí odůvodnit. „A tohle bylo poprvé nebo snad podruhé?“ namítla jsem nevěřícně. Na to mi neodpověděli. Nebylo co odpovědět.
„Tohle jsme si vyřešili. Zůstane to mezi námi.“
Dostal mě, nevěděla jsem, že ke mně mají takový respekt. Asi jsem je vyděsila. Ale to je jen dobře… Teď jen, aby si to zapamatovali.