S blížícím se odjezdem se mi začínají zamotávat myšlenky.
Ale stejně mám chuť to napsat.
Včera v poledne mi Arthur, jeden můj sirotčí žák, podal mango. Celé se lesklo. Asi jako když hodinu v ruce držíte jablko a po celou dobu ho pečlivě leštíte trikem. Mango vypadalo, že bylo leštěno od rána. Když mi ho Arthur dával, culil se. Úsměvem jsem mu poděkovala. Viděl jsem na něm, že je šťastný. Jako by mu udělalo radost to, že jsem to mango od něj přijala.
Řekla jsem si, že než odjedu, naučím ještě Emmanuelu číst. Emmanuela je dvanáctiletá holka za sirotčince, která se tam objevila teprve nedávno. Naše odpolední doučování v té době spočívalo převážně v počítání, tak jsem si jejích mezer ve čtení nevšimla hned. Chodí do CM2, přibližně pátá třída. S obtížemi slabikuje. Před dětmi ve třídě číst nechce a já taky nechci, aby tam četla, smějí se jí. Jakoby oni, když do sirotčince v říjnu přišli, číst uměli… Škoda, že si ty krušné začátky už nepamatují. Emmanuele jsem řekla, ať za mnou přijde v sobotu ráno. Vyrazila jsem zrovna ven na trh pro kredit, a protože jsem se bála, že se s ní minu, šla jsem v doprovodu Emeli k ní domů, abych jí tam vyzvedla. Bydlela dál, než jsem si myslela. Asi po čtvrt hodině chůze mezi hliněnými domky, jsme dorazili k jednomu z nich. Z domku vyšla Emmanuelina teta, která o „vzácné“ návštěvě už věděla (každý, koho jsme minuli, se hned Emeli zeptal, kam to jdem), a začala vynášet dřevěná křesla, abychom se posadily a oddechly si. Ač jsem tam byla jen na otočku, sedla jsem si. Teta mi začala vyprávět. Mluvila sangem, rozuměla jsem asi polovinu. Pokyvovala jsem hlavou a přitakávala jsem, to mi šlo. Když dopovídala, tak to zopakovala ještě jednou ve francouzštině. Když Emmanuele zemřel tatínek, její nejstarší bratr, vzala si jí k sobě. V tom spočívala celá její dlouhá řeč. Poděkovala jsem jí. Ne za překlad, ale za Emmanuelu. Nemusela bych to říkat, ale tady se děkuje za maličkosti. I na pozdrav se odpovídá: „Merci.“ Emmanuela doma nebyla, tak jsem se domů vydala sama. Stála před mým barákem. Nevím, jak dlouho na mě čekala, ale usmívala se. Otevřela jsem bránu a pokynula jí, ať jde dál. Šly jsme si sednout nahoru na terásku, aby nás nerušily děti, které za plotem pokřikovaly. Emmanuela vydržela číst necelé dvě hodiny. Další den přišla znovu. Nikdy se jí nechce končit. Možná jí pohání vědomí, že se jí její úspěšnější vrstevníci ze sirotčince budou smát, nevím, ale já ji to prostě naučim!
Dneska mi Zaitu, Abdulova mladší sestra, která mě vždy, když mě potká, osloví: „Maman…“, řekla, že náramek, který právě dělá, je pro mne. Když mi to říkala, culila se. Jako Arthur. Když ho dokončila, přivázala mi ho kolem zápěstí. Nic za to nechtěla, jen jsme se na sebe usmály.
Úsměvem se v sirotčinci platí.
Napadlo mě, že je to jak s člověkem, který si, až když onemocní, začne vážit zdraví. Takhle si člověk, kterému je těžko, začne vážit maličkostí. Třeba úsměvů, které patří jemu. Jenom jemu.