Reklama
 
Blog | Terezie Böhmová

50 let nezávislosti

Stejně jako dalších 13 afrických států slaví letos i Středoafrická republika 50 let od tzv. Roku Afriky (1960), behěm kterého tyto státy vyhlásily nezávislost.

Středoafrická republika (SAR) tak učinila 13. srpna v čele s prezidentem Davidem Dackem. První výzamný krok se ale stal již 1. prosince roku 1958, kdy se z kolonie „Ubangi-Šari“ stala Středoafrická republika. Ústřední postavou osamostatnění byl tehdy Barthélemy Boganda, který se ale prohlášení nezávislosti SAR nedožil. Zemřel v roce 1959 při letecké havárii.

Středoafričané v den prosincového výročí konají každoročně velké oslavy s průvody. Podle slov tiskového mluvčího vlády Středoafrické republiky Fidèla Gouandjiky se i letos budou oslavy nezávislosti SAR konat na začátku prosince.

Rok 2010 je pro Středoafrickou republiku politicky výzmnamný i z jiného hlediska. Právě letos se měly konat prezidentské volby. V roce 2005 byl na pětileté volební období zvolen François Bozizé, čímž byl potvrzen jeho mandát. Prezidentského postu se totiž poprvé ujal 15. března 2003 během státního převratu.

V pátek 30.7.2010 ale Bozizé v Radio national prohlásil, že se volby budou konat až 23. ledna 2011. Původně se volby měly konat 25. dubna. Toto datum bylo ale změněno na 16. května. V polovině června navrhla Nezávislá volební komice (CEI) přesun na 25. října. Důvodem přesunu byly námitky opozice podpořené OSN, EU, Francií a USA kvůli nesplnění podmínek, zejména bezpečnostních.

Mezi kandáty na post prezidenta jsou zatím současný prezident François Bozizé a bývalý prezident Ange-Félix Patassé. Patassé byl zvolen v roce 1993 v prvních demokratických volbách, svůj mandát potvrdil během voleb roku 1999 a byl sesazen v roce 2003 právě současným prezidentem Bozizém. Obava z bezpečnosti je tedy pravděpodobně na místě.

Více o SAR na www.siriri.org.

Reklama

Zdroje:

www.wikipedia.org
www.centrafrique-presse.com
www.jeuneafrique.com
www.rfi.fr

 

Asi za měsíc se chystám zpátky. Už přes rok se postupně utvrzuji v tom, že nemám na to jet zpět. Mám zas jeden z večerů, kdy nad tím vším přemýšlím. Vlastně tyhle večery začínám mít pravidelně každých 24 hodin. Chtěla jsem si domu „přivést“ jednu holčičku ze sirotčince. Benicii. Vodit ji do školy, připravovat svačiny, učit se s ní. Pak už jsem se na ní koukala jako na tu, co jsem ji chtěla „mít“ v Praze. Vždycky, když potkám nějakého černocha, tak si na to vzpoměnu. Jinak vlastně moc ne. Nedokážu žít evropský život africkýma očima. Chtěla jsem se v únoru vrátit, vést tam školu, skoncovat tu se vším asi na pět let (vzhledem k tomu, že si neumím představit život v Evropě po pěti letech v Africe, tedy asi navždy…). Všechno se ale rozběhlo jiným směrem. Kniha asi nebude, to už vim dlouho… Asi se jim to nelíbilo. Chtěli by to v jiném slohu. Ale já to prostě psala takhle! Sepisuju si věci, které vzít s sebou. Na nikoho nezapomenout. Já se tak bojim, že tam nenajdu všechny! Jo, je to rozdíl, když věřim, že jsou tam všichni živí… Aspoň věřit můžu. Je to už tak dlouho. Jak bude těžké nastoupit zpátky do letadla? Ani nevim, jeslti tohle může někdo pochopit…