Rodiče vysvětlovali, že
v noci spadl s postele. Italský zdravotník, který ho prohlížel, měl
jiný názor. Patu měl rozdrcenou. Jen tak mezi námi mi řekl, že je tato zlomenina
typická pro zloděje. Ti občas v rychlosti skáčou z dvoumetrových zdí
a když dopadnou špatně… tak dopadnou špatně.
Bylo potřeba ho odvést do Bangui,
hlavního města SAR. Tam se jeho hospitalizace domluvila s jednou doktorkou
a pak už jen stačilo ho na místo dopravit. Protože jsem se zrovna z hlavního
města vracela, byla jsem požádána, abych na něj myslela a poprosila ve vhodnou
chvíli řidiče, aby Paterna dovezl zpět. S Youssoufem, mým kamarádem, jsme
se narychlo stavili u Paterna doma, řekli, že má odvoz a že za deset minut se
odjíždí. Asi jsme rodinu trochu vyděsili, ale nedalo se nic dělat. Paterne, který
v hlavním městě, vzdáleném necelých čtyři sta kilometrů, nikdy nebyl, si
sbalil pár drobností, rozloučil se s rodiči a za doprovodu své starší
sestry (která v Bangui také nikdy nebyla) nasedli do auta.
V Bangui strávili asi dva
měsíce. Bydleli na jedné z karmelitánských misií, kde za svůj pobyt
nemuseli platit a misionáři jim dávali peníze na jídlo.
Co se týče mě, tak já se stala
komunikačním kanálem mezi tatínkem Paterna, který se mnou pracuje
v sirotčinci, a Youssoufem, který (nebudu se tvářit, že to nebylo kvůli
mně) se o Paternův nemocniční život v Bangui začal zajímat. Přibližně
jednou za dva dny mi volal a říkal, co je nového, já to vše vyřizovala
starostlivému tatínkovi. Tím můj podíl na tom všem končí.
Nevím zda to bylo kvůli
skromnosti nebo zda si dělal srandu, ale Youssouf se
tvářil, že já jsem tu ten patron, který za vším stojí. Docela jsem se bavila.
Až do chvíle…
Když Paterne se svou sestrou
přijel zpátky domů. Hned ten den za mnou přišli, aby mi za všechno poděkovali.
Jejich tatínek je následoval. Vysvětlovala jsem jim, že musí poděkovat někomu
jinému, že já jsem v tom nevinně. Oni to však pravděpodobně pochopili tak,
že jsem zkrátka skromná. Děkovačka po nějaké době ustala.
Dneska mi Thomas, vychovatel –
Paternův tatínek, dal dopis. Můj odjezd se nemilosrdně blíží, tak se to
projevuje na všem, co se tu děje. Děkoval mi v něm za Paterna. Srdceryvně
popsal, že kdybych se ho neujala, že by mu museli nohu amputovat. Že mé jméno
nikdy nebude chybět v jejich každodenních modlitbách atd. Dojemné, o tom žádná…
Jenže jak vysvětlit, že v ničem nejedu, když vás mají za skromnou?