Děti přišly číst.
„Teď?“ zeptala jsem se. Nechtělo se mi. Byla jsem unavená, psychicky.
„Nechcete se jít spíš podívat k řece?“ asi jsem měla chuť se dorazit i fyzicky. Nechtělo se jim, evidentně se mnou ale chtěly něco podniknout, tak mě chytly za ruce a šli jsme.
Po pár metrech mi Emeli ukázala místo, kudy se jde k její škole. École St. Michel. Poslední dobou si začínám uvědomovat, že nastal čas vyfotit všechno, co jsem si kdy chtěla vyfotit, ale byla jsem zkrátka líná. Emelina škola k takovým místům patřila. Změnili jsme proto kurs naší procházky a vystoupali jsme do kopce. Škola to byla malá, pár tříd. Dokonce v nich není ani moc dětí – ne že by to znamenalo, že když mají učitelé na děti víc času, že je toho taky víc naučí…
Vyfotila jsem Emeli před její třídou a pak jsme se odebrali k nedalekému přístřešku ze slámy. Podle vyhaslých ohňů, které byly uvnitř jsem správně odhadla, že se jednalo o školní kuchyň. Tak jsem zase vytáhla foťák… Tentokrát jsem ho ale po chvilce podala s patřičným miniškolením do ruky jedné z holek. Nerada se fotím. Ty tisíce fotek, co jsme tu udělala, znám nazpaměť. Nejsem téměř na žádné. Nejde mi o tom, abych kamarádům mohla ukázat foto: já a roztomilí černoušci. Spíš kvůli sobě. Abych si byla jistá, že tohle všechno nebyl jen pěkný sen.
Najednou jako kdybych všechny ty věci dělala naposledy. Je to divnej pocit.
Ale tak je to se vším. Když na mě děti zavolají, že chtějí kreslit, číst nebo něco na ten způsob, nemám srdce jim říct, že jsem znavená k smrti. Nakonec je pořád méně únavné trávit pár hodin s dětmi, než se topit sama se všemi myšlenkami u sebe v pokoji zírajíc do zdi.
Tak jsme po chvilce podruhé vyrazili k řece. Slunce pražilo a já už si ani nenadávala, že jsem si nevzala nic na hlavu. Napadlo mě to, ale já to prostě nemám ráda. Afrika neafrika, já ty srandy na hlavě nosit nebudu…
Boniface mi dal už třetí dopis. První s druhým se shodovaly – Můj táta i moje máma už zemřeli, pojedeme spolu do Čech. Třetí byl o něco ostřejší: Můj táta a moje máma již zemřeli. Má starší sestra řekla, že s vámi můžu odjet. Jediné moje štěstí je, že ode mne na ty dopisy nečeká odpověď. Kdoví ale, co chystá.
Emeli mi dneska řekla, že ještě dvacet dní.
Mám takovej pocit, že se mi začíná mírně stahovat žaludek.
Včera tu byla zase svatba. Zase se za celou dobu neusmáli. V jednu chvíli jsem sice nevěstu přistihla, ale to byl nejspíš omyl.
„Si přijela s pár otázkama a odjíždíš s mnoha dalšíma, co…“ řekl mi včera jeden kamarád.
„Jo,“ měl pravdu.