Konec konců, poznáte to jistě brzy i sama.

Držte se!

Vlastně ne, budu se divit, já se divím rád. V jistém směru je příjemné vědět, že jasno není v dohledu.

Ale Vy už jste si určitě ujasnila, jak (proč – to ne, to neumíme) se děje, že někteří mají tak rádi jasno.

Neptáme-li se, otázka bývá tak velká, že ji neumíme ani vyslovit.

Díky za články.

Ale každopádně díky, za ta pěkná slova. Ač si pravdivostí některých nejsem zcela jistá, zní dobře…

Pěkný den a díky za reakce.

Česká mentalita leta byla o oplocování se „zevnitř“.

Terezie však světčí o reálném a pravdivém životě.

Jsme různí a máme různé džbány, každý nabere, co unese.

A ve skutečnosti nikdo nevíme, kolik jsme toho doopravdy nabrali.

Právě ty džbány, které spějí k destrukci, nabírají obvykle nevědomě, celým svým porézním tělem, jakkoliv se skrývá pod zdánlivě lesklou a neporušenou glazurou:-)

Jsme křehké plamínky, které lze sfouknout docela snadno.

Dlouho působící vědomí blízkosti náhlé smrti vede ve společnosti k rozšíření postoje „carpe diem“. Snad je dlouhodobé plánování možné až tehdy, když se pravděpodobnost setkání s tupou prázdnotou nesmyslné náhlé smrti sníží pod určitý práh. Myslím, že obecně nestačí, když si reálný nesmysl neštěstí ex-post zdůvodníme nějakým „vyšším“ smyslem. Příliš nebezpečný svět lidskost ničí. Ale ten práh tupé prázdnoty jakákoliv víra „v nekonec“ zvyšuje, v tom tkví její výhoda, proto přežily kultury, které k ní dospěly.

Ne nadarmo u nás vznikla baladická bezvýchodná píseň „Osiřelo dítě“ někdy v době třicetileté války. Znáte? Okamžitě mi z Vašeho textu naskočila.

Díky, že píšete tak ostře, bez příkras. Jedině ve zlomu našich útěch zahlédneme realitu.

A to mění Vás – i nás.