„Stalo se neštěstí…“ řekl mi Thomas, jeden z vychovatelů, když jsem v poledne dorazila do sirotčince. „Zemřel otec tří sirotků. Luise, Frederica a Prospera.“
Nevěděla jsem, že to jsou jen poloviční sirotci. Teď už je to jedno… Mimochodem jsem ani nevěděla, že jsou to všichni tři bratři. O těch dvou jo, ale ten třetí. No, ale to je teď taky… I když, možná právě naopak. Je to přece to poslední rodinné pouto, které zůstalo.
Louis chodí ke mně do třídy. Jednou už jsem o něm psala. Spíš tichej, ale přesto na sebe různě upozorňoval. Měl v očích takovej kulišáckej výraz.
Včera prý byl jejich táta pracovat. Když se vracel domů, začalo mu být zle. Do půl hodiny zemřel.
Když jsme pak odpoledne v sirotčinci douklidili, šli jsme na místo smutku. Toto slovní spojení tu mimochodem slýchávám dost často.
Dorazili jsme k jejich domu. Sedělo tam asi třicet lidí. Bylo půl hodiny po pohřbu. Nikdo nic neříkal. Bylo tam ticho. Doslova hrobové. Řekla bych, že tam nikdo tak půl dne nepromluvil. Asi nebylo co říct…
Děti si stouply do trojstupu. Thomas pozdravil pozůstalé. Pomodlili jsme se. Jedna z italských sester pak podala ruku těm třem sirotkům. Spolu s dětmi jsme ji následovali.
Koukala jsem se na ty tři. Jak se během půl hodiny stanou ze tří padesáti stoprocentní sirotkové.
Podívala jsem se jim do očí. Nebylo tam nic. Prostě prázdno.