Reklama
 
Blog | Terezie Böhmová

Asi pro štěstí

1.12. - Den nezávislosti Středoafrické republiky. To, že se slaví deset dní poté, nikomu nevadí. Mně vlastně taky ne... Malá reportáž.

Je úterý 9.12., půl čtvrté odpoledne. Sedím v pokoji, mám volné
odpoledne. V sirotčinci se dnes jenom obědvalo, následný program byl
zrušen, aby měly děti čas vyprat si oblečení na zítřejší
dlouhoočekavaný průvod.

Zaslechnu motor auta. Aha, to bude asi ministr, který má přijet.
Nevěděla jsem, že bude spát ve stejném domě jako já. Zaslechnu další
auto. Vykouknu z okna. Z aut vystupují sami důležití lidé v dobře
padnoucích oblecích. Přijíždí třetí auto, z kterého také vystupují muži
v padnoucích – tentokrát ale vojenských uniformách, ověšeni všelijakými
zbraněmi.
Zůstávám v pokoji. Co jiného mi taky zbývá. Pravda, mohla bych ho jít
jménem nájemníků domů pro laiky přivítat… Ale nevím, který z těch
''důležitých'' to je. Po pár minutách odjíždějí. Je klid.

Něco málo po páté. Jdu nahoru na misii, kde trávím zbytek večera.

Reklama

22:00. Zhasíná se. Poslední partičku karet proto dohráváme při
slabém světle mé čelovky. Kvůli nízkému skóre z posledního matche,
prohráváme celou večerní hru. 

Při večeři jsem zaslechla, že ministr nařídil, že ani noční hlídač ani
psi nemají chodit dolů. No, to je supr. O mně ještě neví… – Nebudou po
mne střílet, až se tam ukážu?
Ptám se, když uklízím karty. – Ne. Zní
trochu nejistá odpověď. Normálně mě doprovází Koňak, jeden ze psů. Už
jednou mě zachránil před hadem, který se válel před vchodem na terasu.
Ani ten se mnou dnes nemůže. – Ale oni mě ještě neviděli, neví, že tam
někdo taky bydlí..
. – Počkej, doprovodím tě. Slibuje mi otec Aurelio,
představený misie. Scházíme z kopce. O. Aurelio zdraví kohosi, kdo se
hýbnul na terase. Jsou dva, procházím kolem nich. Moc na ně nevidím, co
ale vidím, to mi stačí… Oba v maskáčích a na zádech samopal. Přeji
dobrou noc a směřuji ke svým dveřím, které jsou za rohem. Otvírám,
zavírám, zamykám. Jsem z té jeho osobní gardy trochu nesvá. Řekla bych,
že i oni jsou mnou zaskočeni. Nevěděla jsem, že být v blízkosti
nějakého ministra bude tak ''vzrušující''. Ten ministr, co tu byl
posledně, byl svým způsobem života krapet sympatičtější. Přijel jedním
autem, bez ochranky. Asi je tenhle důležitější (nebo si to aspoň
myslí…). Sedím na posteli, nemůžu spát. Bojím se vysmrkat, co kdyby se
stráže lekli… Mám sluchátka v uších. V pauze mezi písničkami zaslechnu
z vedlejšího pokoje chrápání. No to snad…!

Je ráno. Nakonec se v noci nestřílelo. Nenápadně jsem se
proplížila, zahlédl mě jen jeden z ozbrojenců. Když jsem se po snídani
chtěla vrátit, seděli všichni na terase. Prekérní situace… Rozhodla
jsem se, že si pročtu pár časopisu, zkontroluju maily a tak. Internet
jako na potvoru nešel. Těch pár časopisu, co tu leží několik měsíců, už
znám nazpaměť. Tak jsem se asi za hodinu zase vydala zkusit štěstí. Na
terase seděl jeden maskáč, dole jsem zahlédla skupinku mužů v černém.
Rychle jsem zapadla do pokoje, vybavila se literaturou a za pár minut
jsem zase vycházela. Před domem stálo asi pět nablýskaných aut, jedno s
Čadskou vlaječkou. Během těch pár minut, co jsem byla v pokoji, se zase
někdo objevil na terase. Pár chlápků v oblecích, kolem chlápci v
maskáčích. Pozdravila jsem a rychlým krokem stoupala do kopce.

Sedím na terase, čtu si. Nic jsem si na dnešek neplánovala. Co
bude, bude. A je. Volá na mě jedna holčička, jdu za ní k bráně.
Scházíme do sirotčince. Jean Christiphe, jeden z vychovatelů, mi
ukazuje transparent, který třída sirotků ponese v průvodu a ptá se,
jestli bych na okraj nedolepila kus bílého papírů. Vyráběla jsem ho
nadvakrát. Vymýšlejí blbosti, říkám si a obratně mu vysvětluji, že je
to jedno, že to stejně nikdo neuvidí… 

Scházíme dolů, k hlavní silnici, kde se všichni pomalu začínají šikovat.

Potkávám své žáky. Času máme dost, tak si povídáme. Nevěří mi,
že nejsem placená. Kolem chodí kluci, kteří prodávají čekajícím
bonbóny. Studenti mi pak koupili dvě lízátka (asi jim mě bylo líto…).

Zazní pokyn k přípravě – postoupíme asi o deset metrů a pokračujem v kecání. Za děti už se řadí další skupinky různých hnutí.

Kolem projde jakési individuum s puškou na zádech. Postupně jich
přibývá. Je jich kolem šedesáti. Domobrana, dozvídám se. Jsou to kluci
od 20 do 40 let, ověšeni různými cetkami, na hlavách šátky, které jim
kryjí obličej, někteří mají kolem lýtek igeliťáky (asi pro štěstí, jiné
vysvětlení pro to nemám). Pár se jich dost motá. Psychicky evidentně
také nejsou přítomni. Pocit bezpečí tedy domobrana úplně nevyvolává…
Vzhledem k tomu, že je cesta samá nerovnost, čekám, až zakopnou a
puška, která je v dost pochybném stavu, mi vystřelí do břicha. Kupodivu se tak
nestává.

Míjí mě skupinka žen, dívek z kmene Mbororo. Když mě zahlédnou,
zírají a ukazují si na mne. Zdraví mě a usmívají se. Líbím se jim. Ony
mně taky. Připadá mi, jakoby žily ve svém světě a když narazí na něco
''nového'', neskrývají svůj údiv. Díky tomu, že tento kmen se zabývá
chovem dobytka, mají poměrně slušné příjmy. Neumí je ale investovat.
Ani své děti většinou neposílají do školy. Za to ženy jsou krásně
oblečený. Každá ''zabalená'' v jiné látce, na zádech miminko. Všechny
mají stejný účes.

Ministr vyjíždí z ''mého'' domku v doprovodu dvou aut, na nichž
stojí vojáci připraveni k okamžité střelbě. Tváří se nekompromisně, o
něco víc, než když jsem je ráno potkala vycházejíc že svého (!) pokoje.

Během těch tří hodin čekání, probíhají na tribuně proslovy. My
nic neslyšíme, dozvídám se to až při obědě. Pár slov ministr. Potom
dostává slovo podprefekt. Rovnou začne vysvětlovat, že všechno, co se v
Bozoum podařilo je jeho zásluhou a všechno jde z jeho vlastní kapsy…
Začal se bránit, aniž by ho někdo obvinil (my tomu soukromně můžeme
říkat třeba špatně svědomí…).

Všichni se nudí. Postávají, posedávají. Zahlédnu domobranu, jak skáče do rytmu bubnů. Skákající hlavně pušek.

Další pokyn k přípravě (asi osmý). Začíná na ně být docela pěkný
pohled, nevydržím a vybíhám do pokoje pro foťák. Udělám pár fotek k
smrti unuděných čekajících školáků.

Něco málo po poledni se průvod opravdu dá do pohybu. Levá, levá – křičí
učitelé do rytmu. Kolem chodí dva chlápci v modrých overalech. Vypadá
to, že mají na starosti hladký průběh.

Mažoretky v bílých ponožkách (bez bot) se vracejí, dneska už si svoje odtančili.

Postupně prochází všelijaké skupinky s transparenty. Červený kříž,
Organizace Bozoumských žen, Manželky funkcionářů… Většina
transparentů je nepřekladatelná. Příslušníci každé skupiny mají totožné
oblečení. Šaty že stejných pestrých látek, vypadá to hrozně hezky. Je
na nich vidět, že jsou rádi, že můžou pochodovat, že někam patří. Možná
proto se tolik divili, že se toho nechci účastnit, napadá mě.

Za pět minut obědváme. Škoda, chtěla jsem si vyfotit ty týpky z
domobrany, ale než se dostanou na řadu… Potkávám nějakého kluka, co
vypadá jako indián. Ptá se proč nepiju pivo a mává na mě zteplalým
lahváčem. Nečeká na odpověď a říká mi, ať ho vyfotím. Naposledy
vytahuji foťák. Neváhám, protože vím, že když mu nebudu odporovat,
nechá mě pak být. Po setkání s indiánem mě chuť čekat na domobranu
přechází.

Za rohem jeho fotku mažu. Snad proto, že se odmítám držet pokynů lidí, co neumí pít a už v poledne se sami neudrží na nohou.

Obědváme na terase, odkud je na celé divadlo vidět skrz větve mangovníku.

Průvod asi po hodině končí. Ozývají se výstřely – domobrana evidentně neudržela své emoce na uzdě.

Jako zážitek slušný, o tom žádná, ale jsem docela ráda, že
příští Den nezávislosti je zase až za rok.